O Ukrajince vůbec nejde. Kdy to pochopí?

Celý svět již pár měsíců sleduje ukrajinský konflikt. Pro mnohé jsou bojovníky za svobodu stoupenci Kyjeva, pro ostatní naopak ti, kterým se říká „proruští separatisté“. V jiných případech je celkem jasné, kdo je kdo. U Ukrajiny v tom máme taknějak hokej.

Vše začalo odmítnutím Janukovyče podepsat připojovací smlouvy k EU navzdory tomu, že se  k podepsání při prezidentské volbě zavázal. Zdůvodnil to tím, že smlouvy jsou pro zemi značně nevýhodné. Tomu se, popravdě, není čemu divit, uvážíme – li, že by tím Ukrajina přišla o nemalé ekonomické výhody ze strany Ruska. Ať byly jeho důvody jakékoliv, v normální  demokratické zemi by občané  mohli svůj nesouhlas s prezidentem vyjádřit tlakem na poslance a  dosáhnout pádu vlády a nových voleb.  Tak, jak se to podle ústavních zvyklostí děje u nás s vládou ODS (Klaus, Topolánek, Nečas). Ne tak na Ukrajině. Proč?  Ať si myslíme o způsobu vládnutí Janukovyče cokoliv, vládl v zemi demokratické, volby jeho i Parlamentu byly pod mezinárodním dohledem a bez jakéhokoliv zpochybnění. Ptám se tedy znovu, proč se tak nestalo? Jednoduše s ním souhlasila většina občanů a k pádu vlády by nedošlo. Začalo se tedy demonstrovat. Potud vše v pořádku. Demonstranti, živeni ze záhadných zdrojů , obsadili na pár měsíců náměstí Majdan. V demokratických režimech by ovšem nepovolené demonstrace byly rozehnány. Tohle se stát před Bílým domem, ve Francii nebo v Německu, je jev naprosto nepředstavitelný. Nejde – li změnit stav demokraticky, je nutno nasadit sílu. A nastává zvláštní situace, kdy se do sporu začaly veřejně vměšovat západní země, demokracií se ohánějící. Na barikády si stoupali potentáti z EU a USA, začalo se odkudsi střílet. Vyrobil se nový Zifčák – údajně unesený taxikář, který se po několika dnech objevil s úžasnou historkou, jak se mu rusky mluvící teroristi snažili neúspěšně uříznout ucho, jak ho chtěli ukřižovat.  Po jeho útěku byly na místě dříve televizní štáby než sanitka. Následovaly srdceryvné rozhovory s vůdci demonstrace, spouště fotoaparátů cvakaly hrdinovu tvář na nemocničním lůžku, kterou mu ani po dvou dnech nikdo neumyl.  Do problému bylo zataženo Rusko.

Od této doby média přestala mluvit o politické krizi na Ukrajině. Od této chvíle je to o agresorovi z Kremlu. Začal ozbrojený boj, odkudsi se objevily zbraně.  Janukovyč jedná s předáky demonstrantů a navrhuje předčasné volby.  To se nikomu nehodí a prezident je vyhnán. Nastupuje samozvaná vláda s hrdinným taxikářem na postu ministra kultury a světe div se, Západ vládu  okamžitě uzná a podepisuje s ní mezinárodní smlouvy. Část země ovšem samozvance nepřijme a nastává skutečná občanská válka, referendum a odtržení Krymu…

V našich médiích je živena pararela s rokem 89. Nesmyslně, jelikož u nás šlo o změnu režimu a cílem byly svobodné volby. To Majdanští naopak odmítli a dodnes žádné Parlamentní volby neproběhly. Krym, na němž nedošlo k jediné demonstraci, k jedinému výstřelu či sebeupálení, byl srovnáván s okupací v 68. roce. S tím, že nás neokupoval SSSR, nýbrž Rusko. Co na tom, že jedním z okupantů byl otec jednoho z vůdců demonstrantů a dnešního starosty Kyjeva Vitalije Klička a že Brežněv byl také Ukrajinec. Dnes je mávnutím proutku Ukrajinec, donedávna pro nás symbol gastarbeitra či vymahače dluhů, hrdina, bojující proti Ruské zvůli.

Nemiluji Putina a neobdivuji Rusko. Čím dál víc jsem ale přesvědčen, že v konfliktu vůbec nejde o obyčejného Ukrajince. Ten se stal nástrojem nebezpečné hry, kterou rozjely USA.  Pararelu naopak vidím v důvodech Karibské krize, kdy válečné lodě s raketami směřujícími na Kubu ze SSSR byly logickou odpovědí na instalování raketových základen v Turecku a namíření hlavic na Moskvu. Poklidné stažení sovětských vojsk z východní Evropy v 90. letech bylo podmíněno tím, že NATO nebude rozšiřovat své území k Sovětským, potažmo Ruským hranicím. A děje se co? NATO vesele provádí rozsáhlá vojenská cvičení v Pobaltí, snaží se umístit radar (vlastně základnu) do ČR aby si amík mohl odškrtnout další zemi k 150 , kde už své základny má a české obyvatele bulíkuje ochranou před Talibanem. Tentokrát to byl zálusk na Sevastopol v domění, že prozápadní nová vláda smlouvu s Rusem vypoví a ruské ponorky vyžene. Amík přeci potřebuje ovládat i Černomoří kdesi v Evropě. Nevyšlo to. Rozpoutala se tedy válka o nadvládu nad krizí zmítanou Ukrajinou. O to sprostší, že mocnosti přihlížejí na to, jak se sousedé vraždí mezi sebou. Jak policisté, kteří na Majdanu museli klečet a prosit o odpuštění, mají za ty samé lidi nastavovat krk. Jak vládní jednotky bombardují vlastní obyvatelstvo. Jak jsou tedy lidi zmatení, komu fandit. Jestli samozvancům z Kyjeva, protivládním jednotkám , kterým nejde o nic jiného, než o vlastní sféru vlivu, bojůvkám vlastněným místními oligarchy. Kdo z nich je vůbec vlastenec a kdo terorista?  Na rozdíl od nich je Západu vše jasné.

Ukrajinský konflikt být nemusel. Přinejmenším od chvíle, kdy Janukovyč nabídl předčasné volby. Je mi líto, ale provokování Rusa došlo do fáze, kdy se musí bránit a já to svým způsobem chápu. Jenomže teď už to začíná být nebezpečné a USA by si měly uvědomit, že tentokrát by se válka mohla dotknout i jich a dva spadlé baráky během 300 let by nemusely být poslední. Zvláště Evropa by měla dát jasně najevo, že válku tu už nechce. Otázku, co bude s Ukrajinou, ovšem nikdo asi dnes nezodpoví. Tady se vyhrát nedá. Leda, že by Ukrajinci pochopili, že o ně vůbec nejde.